Modrý koutek na Blog.cz

Občas se chováme jako skot,

držet se pěkně v stádu,

jen nikde nehledat hrot

a taky neskončit vzadu!

Svou vlastní hrdost

už zná jen menšina,

strach a někdy lenost

z Tebe vychová ovčana.

Tak se neboj a udělej krok,

neboj se vybočit z řady,

to by mohl uplynout i rok

a nikdo nebude vědět, že jsi tady.

Drž hlavu vzhůru,

hledej své zastání,

pod nohama měj pevnou půdu,

přece nechceš skončit jako oni ... ovčani.

Bestsellery, romány pro ženy, sladké řeči... je toho všude plno, zvlášť s přicházejícím jarem. Ano, řeč je o lásce a především o sladkých polibcích. Jenže on i takový polibek může dost zhořknout.

Ano, vzpomínám si, když jsem HO viděla poprvé. Vlasy úhledně svázané do culíku, na sobě džíny, světlé triko a silné prsty bušily do klávenice. Zaujal mě úsměv, pěkný oči, ale dál jsem ho neřešila. Březen 2007, páni... po čerstvém rozchodu jsem se vrátila, abych založila výtvarný ateliér, mimochodem dodnes úspěšně fungující projekt klubu Silicon Hill a plná chuti do nových začátků. Ne na dlouho - dvouletý vztah s ředitelem stavení divize při praxi, který ne a ne se rozvést vezme člověku iluze a sundá růžové brýle. Nebudem si nic nalhávat, v pořekladle "co Tě nezabije, to Tě posílí" je kus velké pravdy, já si obrnila srdce železným pancířem proti lásce a mým oblíbeným večerníčkem se stal seriál "Sex ve městě".
Se sychravým podzimem jsem vycházela zahalená do kabátu po schůzi představenstva a znovu jsem potkala JEHO. Přiřazení statusu sportovce se rozplynulo stejně jako dým z jeho zapálené cigarety. "Ty kouřiš?" Přirozeně nesnáším kuřáky a odporný zápach nikotinu. Jen se usmál, ale jak... Tak, že jsem se musela ještě jednou otočit, abych si všimla, že ty krátké vlasy mu neskutečně sluší, stejně jako vrásky kolem očí...
Trvalo jen několik týdnů, než jsem se odhodlala a vytáhla ho na kofolu. Dlouho jsme se neviděli, bylo tedy bezpočet témat, ke kterým jsme si oba měli co říct. Venku mrzlo, až praštilo, proto mi začal předvádět praktičnost svých spodních kalhot, které ho hřály pod džínsy, což mi tenkrát přišlo hrozně roztomilé. Nával pracovních i školních povinností vyústil v další setkání pečlivě naplánované až na 14. února 2010. Zatímco trávnaté plochy zahrad Petřína se srývaly ještě pod poprašky bílého sněhu, Slunce nekompromisně razilo cestu svým paprskům mezi mraky a dožadovalo se jarních teplot. Romantika se nekonala, ovšem kuře s pancettou nacpané bylinkami v keramickém obalu bylo luxusní. S pusou na rozloučenou jsem dostala chuť na další chod. Paradoxně přesně tohle mě i oddálilo. Přes léto jen pár společných koncertů a před Vánoci jen strohé rozloučení před cestou ke svým rodinám.

Se zvyšujícím se číslem týdnů nového roku se prohlubovalo i naše přátelství a tak jsme v červenci 2011 oslavili společně narozeniny. S tímto létem jsem se vrátila ke své oblíbené atletice, abychom se střetli při Nike Run Prague. Výzva, pot, bolest a bezcitná kudla mezi žebry - i tak by se dalo charakterizovat září, které vyvrcholilo desetikilometrovým během a týdnem nespoutaného sexu s JEHO bratrem.

S podzimem se změnou pracovní pozice nastaly i společné cesty do práce, autonehoda a první advetní víkend v Alpách jen málokoho nechával na pochybách, že jsme úžasný pár. Mně se jen těžko začalo vysvětlovat, že spolu vážně nic nemáme... Někde kolem žaludku mi však již začali poletovat pověstní motýlci a ta myšlenka mi přestávala být cizí.
Přesto silvestrovský výlet na Sněžku byl v podání dvou individualistů, kteří vzali auty kamarády na výlet... Únorová mrazivá dovolená ve Francii mě dokázala zahřát jen při myšlence na NĚJ a třebaže Val Thorens s partou přátel byl balzám na duši, těšila jsem se zpět do Prahy. Osudná neděle v petřínských zahradách s padlou tmou, mou lahví vína a JEHO druhou lahví oblíbeného rumu, vzala nečekaný spád. Najednou se to stalo. Polibek. První nečekaní a tak krásný, následovalo jich několik další včetně posledního nejdelšího před jeho vchodem. Koukala jsem na něj, s vypětím všech sil jsem ho dotáhla na strahovský kopec, svlékla jsem ho z mokrého oblečení, uložila do postele. Začal se po mně opilecky sápat - jakoby mě chtěl k sobě pod peřinu... Když jsem se o hodinu později vrátila, abych mu na stůl vyskládala všechny poztrácené věci, z posledních sil se posadil a mezi rty procedil "miluju Tě". Po tomhle člověk sakra rychle vystřízliví, nicméně jsem mu věnovala pouze úsměv, zhasla jsem a odešla. Ráno si bohužel nepamatoval nic a dost těžko se mi vysvětlovalo, proč má oblečení rozvěšené po křesle, topení a rozflákaný mobil bez baterky leží na stole.
Vydržela jsem o celé události taktně mlčet dva týdny, pak přišlo tvrdé rozseknutí v podobě upřímného vyznání, že bez chemie to nejde. Prásk! Po patře se okamžitě rozhostila hořká pachuť nostalgické vzpomínky na chvíle tak blízké a přece vzdálené. Co na to říct...

Rozum souhlasí, navíc oceňuje upřímnost a srdce krvácí, chce se někam schovat,.. je totiž těžké nemilovat.

Život ale přináší nové výzvy... jen mně se nějak nechce vstoupit do jiného děje z příběhu, který se mohl stát pohádkou.